Získal jsem několikaměsíční kontrakt ve firmě, která sídlí v Praze v Dělnické ulici. Denně dojíždím vlakem na nádraží v Holešovicích. Protože jsem homo sapiens reses (pokročilá forma člověka vyznačující se vynalézavou leností), začal jsem zkoumat, jak se z nádraží do práce a zpět dostat co nejpohodlněji. Nakonec jsem, ač nerad, usoudil, že pěškobus bude přeci jen nejvýhodnějším řešením.
Jednou jsem se trochu pozapomněl v práci a musel jsem hodně spěchat, abych stihl vlak. Celý zplavený jsem doběhl na nástupiště. Vlak jsem stihl, ale běhání v únoru zjevně není moc zdravé, neboť mě získané nachlazení pořádně deptalo ještě po více než týdnu. Tak jsem si řekl: "A dost!"
Po chvíli uvažování mě napadlo zkusít koloběžku. Skládací, abych ji mohl snadno vozit s sebou ve vlaku. Zašel jsem o polední pauze do nedaleké tržnice. V prodejně kol jsem neuspěl. Poslední kousek prodali a další budou nejdřív týden. Bloumal jsem po tržnici, až jsem u jednoho Číňana (připadal mi jako Číňan) zahlédl skládací koloběžku. Ta byla čínská na tutti. Měla jednu vadu - nosnost 50 kg. Mých přes 90 kilo brutto (oblečený, obutý do zimy a s notebookem v batohu) by jí zjevně neprospělo. Naštěstí měl prodavač větší model, u něhož deklaroval nosnost 80 kg. No, prostě na ní nebudu poskakovat a ona mi snad po dobu mého působení v Dělnické jakž takž poslouží. Od tohoto modelu měl prodavač k dispozici poslední exemplář. Jmenoval se Barbie. Jméno bylo vyvedeno ozdobným písmem na stupátku. Když vypadat jako pako, tak se vším všudy. Už mi budou chybět jen růžové mašličky. Cenu 550 Kč jsem se ani nesnažil usmlouvat. Hned jsem stroj vyzkoušel. Docela to ušlo. Za chvíli jsem si na nový dopravní prostředek zvykl. Rovněž jsem si zvykl na pohledy některých kolemjdoucích, jež se často ani při nejlepší vůli nedaly označit za obdivné.
První cesta na nádraží dopadla nadmíru dobře. Původních pěšky absolvovaných zhruba dvacet minut, měřeno ode dveří firmy ke dveřím vlaku, jsem stáhl na polovinu. Teoreticky by to šlo i rychleji, protože na koloběžce se mi dařilo jezdit poměrně svižně, ale výtah z devátého patra a semafory u přechodu koloběžka stěží ovlivní. I tak získaných dvakrát deset minut denně za ty prachy rozhodně stojí. Radost mi nezkalilo ani pár ne zcela nezbytných součástek cestou z koloběžky uvolněných a posléze poztrácených. Bohatě to vyvážil pocit zadostiučinění, když jsem s grácií předjížděl udýchanou běžkyni patrně shazující špeky.
Když jsem nastoupil se složenou koloběžkou k manželce do auta (vozívá mě zpravidla z nádraží domů), z výrazu obličeje jsem usoudil, že pro můj nový dopravní prostředek nemá až takové pochopení, jaké bych od své jinak velmi chápavé ženy po bezmála sedmadvaceti letech manželství očekával. "Prosím tě, kolik ti je?" Můj argument, že ač mi bude letos sedmačtyřicet, po zprůměrování věku kalendářního s věkem mentálním je mi slabých třicet, ji spíš lehce popudil. Však ona si zvykne. Zatím mám nedoporučeno jezdit za ní na koloběžce do práce (učí na střední škole), protože nestojí o zbytečnou publicitu a nevyžádané narážky od studentů. Zřejmě by to mohlo ohrozit její image. Mezi námi, já si myslím pravý opak. Určitě by si získala respekt, buď že uměla klofnout tak báječného manžela, nebo že je schopná zvládnout i takového magora. Oboje pro ni myslím vyznívá dost pozitivně. No, její chyba.
Musím říci, že všechny manželčiny kamarádky byly vůči ní víceméně loajální a počínání zběsilého infantilního skorostaříka spíše decentně odsuzovaly. Jedna z nich přilila oleje do ohně prohlášením, že jí na koloběžce s tím notebookem v brašně na zádech připomínám Hurvínka. Bohužel na tom něco bude. I chlapec jedné z mých dcer byl lehce nezdvořilý, když prohlásil cosi o královně Koloběžce I. Dcera byla shovívavější. Dokonce mi dělala módního poradce při koupi kožené koloběžkářské bundy. Když můžou mít motorkáři svou módu, proč ne koloběžkáři, že? Nezbývá, než zahájit tradici. "Tati, tuhle si kup, ta ti bude ladit k vousům!" Postřehl jsem lehce jízlivý nádech v tónu hlasu, a tak jsem si nakonec místo šedivé koupil tmavohnědou, uměle poflekacenou. Na ní nebudou tak zřetelné případné oděrky.
Je celkem zajímavé sledovat reakce lidí, když spatří prošedivělého puberťáka na koloběžce. Světaznalce nic podobného nepřekvapí nebo se tak alespoň dokážou tvářit. Další vcelku příjemnou kategorií jsou lidé, kteří sice nevyjadřují navenek sympatie, ale alespoň se netváří odmítavě a jsou shovívaví. Trochu je podezírám, že by se v skrytu duše také rádi aspoň kousek svezli, kdyby se nestyděli. Poslední významnější skupinou jsou ti, kteří se tváří pohrdavě, případně sem tam utrousí i nějakou uštěpačnou poznámku. Jako třeba jeden školou povinný holomek, který na mě dokonce nahlas vyřvával, že stejnou koloběžku má jeho pětiletá ségra. Dozajista to zhusta budou hlupáci nebo zakomplexovaní chudáčci. Moudrý člověk většinou neodsuzuje pošetilosti druhých, jsa si vědom pošetilostí vlastních, ať už zjevných či skrytých.
Manželka si pomalu začala zvykat. Já však postupně začal shledávat různé vady na koloběžčině kráse. Kromě poztrácených součástek mě nejvíce mrzelo upadlé zadní kolo při přejíždění brázdy v chodníku. Naštěstí jsem hrozící pád vyrovnal, posbíral upadlé díly a na nádraží to bylo jen kousek, takže i vlak jsem stihl. Doma jsem pak dal koloběžku opět dohromady a hlavně jsem utáhl všechny šrouby. Časem bohužel začal trochu drhnout skládací mechanismus, takže skládání a rozkládání koloběžky vyžadovalo větší a větší sílu a zručnost. Obojího se mi zřídka dostává, ale klíč na utahování koleček, který jsem pro každý případ začal s sebou nosit v kapse, tento nedostatek vykompenzoval.
Přemýšlel jsem, jak je možné teoreticky vcelku dobře promyšlený výrobek tak mizerně vyrobit. Jako by cílem bylo jen vyvolat zdání technicky zdařilého výrobku a prodat ho nějakému pitomci v Evropě. Že by tajná čínská válečná strategie? Postupem času se ze mě stal teoretický odborník na konstrukci dokonalé koloběžky. Až jednou nechutně zbohatnu, začnu takové vyrábět a draho prodávat v Číně. Pátral jsem na Internetu po kvalitním stroji, ale jen jeden model se technicky vzdáleně blížil ideálu. Bohužel cena lehce pod pět tisíc byla v prudkém rozporu s několika týdny zbývajícími do konce stávajícího kontraktu ohraničujícího mou akutní potřebu koloběžky. Mezitím jsem postupně zdokonaloval techniku jízdy. Naučil jsem se nazpaměť všechny příčné nerovnosti na trase a před každou se vždy odrážím, abych ji pak i s koloběžkou doslova přelétl. Také jsem už s jistou bravurou zvládl střídání nohou bez zastavení, jen s mírným zpomalením. Asi to vypadá trošku legračně, když za jízdy rychle zacupitám, abych původně odrazovou nohu dostal na stupátko místo té druhé a naopak, ale i tak jsem na své technické pokroky hrdý. Jednou mě manželka nemohla odvézt z nádraží domů a autobus mi ujel, takže jsem to zkusil na koloběžce. Musím říci, že pražské chodníky, alespoň ty na Argentinské, jsou daleko více scooter friendly (koloběžkopřívětivé) než ty naše, Pardubické. Když jsem s nohou na brzdě sjížděl svažitý betonový chodník, zapadlo mi přední kolečko do díry v betonu a já absolvoval nehezký držkopád. Měl jsem kliku, že to odnesla jen odřená ruka a špinavé koleno. Takže vlastně kolenopád, respektive díky troše štěstí neúplný držkopád. Od té doby jsem začal být daleko vnímavější k povrchu chodníků. Díky tomu jsem zažil už jen jeden dokonaný pád, kdy jsem, rozhlížeje se, vjel do drobné prohlubně. Odnesla to odřeninou chudák má krásná koloběžkářská bunda. Ještě, že to není tak moc vidět. Naštěstí jsem se naučil předvídat úskalí a už několikrát se mi podařilo koloběžku upustit dřív, než mě stihla strhnout k zemi. Na to jsem rovněž hrdý.
Na mém stroji se stále více začaly projevovat výrobní a konstrukční nedostatky. Ani neustálé přetěžování mu neprospělo. Ještě pár týdnů a naštěstí může odejít na zasloužený odpočinek.
Ale ouha! Ve firmě, u níž jsem hostoval, se má práce zalíbila natolik, že mě kvalitními argumenty přemluvili na trvalý pracovní poměr. Teď honem vymyslet, co dál, než se mi kolobrnda rozpadne pod rukama.
Vyřešilo se to skoro samo. Onehdá jsem vystoupil z vlaku a spěchal ke své milé taxikářce, když jsem si uvědomil, že mám ruce prázdné a vlak je pryč. Rychle na informace, co mám dělat, když jsem si zapomněl ve vlaku koloběžku. Prý si mám odchytit výpravčího, ten zavolá mobilem svému kolegovi do Svitav a ten snad zajistí odeslání přibližovadla nejbližším spojem zpět. Bohužel jsem výpravčího nikde nezastihl a manželka už netrpělivě čekala před nádražím. Bral jsem to jako boží znamení, že bych se stejně při příští jízdě rozmlátil díky upadlým řídítkům či podobné lapálii, a nechal jsem Barbie svobodně cestovat dál do Rakouska. Doufám, že nějaký chudý vídeňský uklízeč vagónů díky mé roztržitosti aspoň udělá radost své ratolesti. S dvacetikilovou zátěží koloběžka ještě nějaký čas vydrží pohromadě. A já se půjdu podívat po novém stroji.
Alternativy v kamenných obchodech, repektive supermarketech mě nenadchly nosností, konstrukcí ani kvalitou provedení. Naštěstí jsem si vzpomněl, že mi dcerka vyprávěla, kterak se před časem, to už měla zkušenost s mým klumpem, dala do řeči s lidmi na koloběžkách, kteří je provozovali mimo jiné tak trochu jako reklamu své cykloživnosti někde v Polabinách. Několika obratnými googlími dotazy jsem zmíněný obchod nalezl a s majitelem jsem si dohodl předvedení skvělé koloběžky dokonce mimo prodejní dobu. Byl to onen skoro dokonalý model za nedokonalou cenu. Ochotný majitel mi vyšel vstříc hned natřikrát. Poprvé, že se mi věnoval ve svém volném čase. Podruhé, když se nakonec nechal přemluvit, že mi prodá svůj demo kousek, abych nemusel čekat týden na nový. Týden dennodenně pěšky? To už ne! Potřetí, když měl pochopení pro získání argumentů na uvolnění potřebné sumy z rodinného rozpočtu a nabídl mi, že se se mnou rozdělí o svou marži. Hezky napůl. Nejspíš, aby dostál svému příjmení Půlpán. Takoví milí obchodníci se už tak snadno nenajdou. Nakonec mě koloběžka stála 4200, přičemž sleva 550 vlastně pokryla mou původní investici do emigrovavšího šmejdu.
Nový stroj je skvostný. Deklarovaná nosnost 100 kg je ještě umocněna díky pružné dřevovláknité desce, jež umožňuje krátkodobou špičkovou až čtyřistakilovou zátěž. Na téhle koloběžce můžu klidně tančit odzemek. A to odpružení činí přejíždění drobných nerovností více než snesitelným. Dokonce ani jízda po dlažbě není zdaleka tak nepříjemná a nebezpečná jako na nebožce předchůdkyni. Bezvadně veliká kola činí přejížděné hrboly a díry relativně menšími. U některých se už ani neobtěžuju s pracně zvládnutou technikou přelétávání. I skládání a rozkládání jde stále naprosto hladce. Díky poměrně vysokým řídítkům se nemusím při jízdě hrbit. Případným posměváčkům mohu vzpřímen hledět do očí. Teď už je jich o poznání méně. Někteří jsou možná uvedeni do rozpaků švýcarskou vlajkou na těle mého stříbřitého zázraku. Ne to není žádná kamufláž, má nová oddaná a spolehlivá přítelkyně je skutečně původem Švýcarka. Jak se tak hrdě projíždím, už se necítím jako nepovedený plagiát Hurvínka. Teď spíš připomínám messengera, díky Svěrákovi potenciální předposlední štaci životem znavených důchodců. Podobat se vzdáleně Svěrákovi je možná trochu v předtermínu, ale nepřijde mi to nijak zvlášť nelichotivé. Nově zdokonalená image mi možná otevře i zapovězený prostor v okolí manželčiny školy. Sem tam mě ještě občas lehce popíchne, když mě předjíždí cyklista. Hned se však uchlácholím: "Zkus kolo tahat s sebou vlakem nebo tramvají, chytráku!"
Abych nezapomněl na to podstatné. Když mám trochu štěstí na výtah a semafory, dokážu rozjet svůj stroj s pohonem o síle jednoho vola tak, že je schopen absolvovat cestu dveře - dveře za necelých sedm minut a při nasazení koloběžky i k přesunu po budově a v útrobách nádraží to lze stáhnout ještě skoro o minutu. A to už se vyplatí! Vida, jak se dá člověk lenivý snadno rozpohybovat, má-li motivaci.
Kdybyste potřebovali poradit s koupí koloběžky, můžete se zkusit s důvěrou obrátit na zkušeného borce. A kdybyste náhodou chtěli vyrábět dokonalé skládací koloběžky, pak neváhejte ani vteřinu. Má Švýcarečka má pořád ještě několik drobných mušek, jež lze snadno zdokonalit. Tím jsem si jist, neboť zdokonalováním čehokoli při vynaložení minimálního úsilí jsem přímo posedlý. Prostě homo sapiens reses.
Tento příspěvek jsem napsal v roce 2007, ale na koloběžce jezdím do práce dodnes. Ve stejné firmě setrvávám mimo jiné i díky kvalitnímu koloběžkovému spojení, i když dnes vlaky z Pardubic místo do Holešovic jezdí na Hlavní nádraží, takže koloběžku kombinuji s metrem na Vltavskou. Přes léto na koloběžce jezdím i z domova na nádraží, protože letní jízdní řád městské hromadné dopravy v Pardubicích je nechutně zředěný. Naštestí kus chodníku na nadjezdu u Parama, jenž připomínal tankodrom či past na slony, před časem snesitelně vyspravili asfaltem.
Teď mám už třetí Švýcarku (stejně je vyrábějí v Číně). Poslední model z letoška je o dost komfortnější díky větším a nafukovacím kolečkům. Díky silnější koruně také ceny koloběžek poklesly na o něco příjemnější úroveň.
V průběhu uplynulých let jsem úspěšně zvládl několik karambolů tak, že jsem koloběžku včas upustil, když uvízla v podélné brázdě na chodníku nebo když kolečko bez vzorku podklouzlo na mokré dlažbě. Jednou jsem ji nestihl pustit a pár měsíců jsem si léčil pochroumané rameno. Přesto jsem na koloběžku nezanevřel. Raději jsem si, abych ochránil svůj výrobní nástroj, pořídil helmu. Skejťáckou, protože koloběžkářské speciály dosud nevedou.
Styl jízdy jsem léty značně vybrousil. Například už umím elegantně střídat odrazovou nohu bez legračního cupitání. Také jsem se naučil lépe hospodařit s kinetickou energií a místo přihlouplého brždění raději včas odhadnu, kdy se přestat odrážet, takže dojíždím k cíli s naprosto dokonalou grácií.
I manželka si už zvykla a netrvá na tom, že by člověk měl ve dvaapadesáti vypadat důstojně. Koloběžka se stala takřka nedílnou součástí mé osobnosti a nedám na ni dopustit.
Třeba se také necháte inspirovat.
