Čtvrtek 30. listopadu 2023, svátek má Ondřej
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Čtvrtek 30. listopadu 2023 Ondřej

Med Sea, Red Sea, Dead Sea ...

26. 10. 2012 12:22:57
Před pár lety se mi poštěstilo strávit první dva měsíce roku v Izraeli a ještě za to dostat zaplaceno. Poslední sobotu služební cesty jsem se rozhodl strávit na výletě shrnujícím to nejpříjemnější z celého pobytu.  

Tím úplně nejskvělejším zážitkem bylo bezesporu zimní koupání v Mrtvém moři. Už na začátku února to byla paráda a teď by to mohlo být ještě lepší. Naštěstí kolega Jirka, na jehož auto jsem byl odkázán, můj názor sdílel, takže příjemnému závěru posledního víkendu v Izraeli nestálo nic v cestě. Když ještě cestou navštívíme Jeruzalém, bude to taková pěkná tečka za naší izraelskou misí.

Bydleli jsme v hotelu na pláži v Herzlii ležící něco přes dvacet kilometrů severně od Tel Avivu. Na rozdíl od některých mých kolegů, kteří preferují noční život v Tel Avivu, jsem si Herzlii oblíbil. Mám stejný vkus s českým i slovenským velvyslancem, kteří tam mají své vily. Ona Herzlia není žádný zapadákov. Počtem obyvatel je srovnatelná s Pardubicemi. My jsme však se většinou pohybovali v přímořské čtvrti Pituach, jež má charakter příjemného prázdninového letoviska. Výhodou je, že v případě nouze se dá všude dojít pěšky. Někomu sice může třičtvrtěhodinová procházka do oblíbené irské hospody připadat zbytečně dlouhá, ale já si liboval i cestou nazpátek, protože večeře příjemně slehla a přebytečný alkohol stihl dostatečně vyprchat.

 

 
herzlia

Herzlia - pohled z hotelového pokoje

 

 
herzlia 2

Herzlia - jiný pohled

 

 
zimni_plaz

Zimní podvečer na pláži v Herzlii
 

Na sváteční výlet jsem se jaksepatří těšil. Na snídani jsme šli poměrně časně. Dokonce jsme stihli i poslední zbytky normálního pečiva. O šábesu totiž bývá obvykle k dispozici nanejvýš nasládlé pečivo chutí připomínající loupáky. To se znamenitě hodí například k rybímu salátu :-). Ale to si nestěžuju. Jídlo je jinak pestré a chutné. Jen některé zvyklosti po delším pobytu občas pociťujeme jako lehce otravné. Například maso a mléko dohromady nejsou košer, takže u snídaně není ani kousíček salámu, natož šunka nebo anglická slanina, a u oběda si můžete nechat zdát o smetaně na salátu. Musíte vzít zavděk chummúsem (píšu přibližně foneticky, jinak se píše všelijak – hummus, humous, houmous, ...), což naštěstí také není vůbec špatné. Přesto jsem si později po návratu dopřával zvýšenou měrou všeho, co se na hony lišilo od židovkého jídla. Dokonce jsem na čas zapomněl na řeči o kanibalismu a vepřové jsem umístil mezi své gastronomické favority.

O šábesu si také musíme nechat zajít chuť na naši oblíbenou vlastnoručně vylisovanou šťávu z čerstvých citrusů, protože obsluha ručního lisu je práce neslučitelná se šábesem. Oproti všedním dnům je u snídaně k dispozici víno. Několikrát jsem je ochutnal. Takové řidší portské, řekl bych. Tentokrát je oželím, abych nebyl nekolegiální vůči volantem povinnému kamarádovi.

Neznám úplně přesně důvod sobotního pití vína. Vínu se, pokud vím, žehná na začátku šábesu, což je v pátek večer, a teď je ráno. Ale to není podstatné. Židé mi jinak připadali jako téměř absolutní abstinenti. Když jsem se chtěl s izraelským kolegou vsadit o láhev dvanáctileté whisky, nevsadil se. Nejen, že se pravděpodobně bál, že by prohrál, ale asi by z případné výhry neměl náležitou radost. Beztak by prohrál. Ale aspoň jsem pobavil indického kolegu, kterému sázka o chlast připadala jako velmi podařená taškařice. Netušil jsem, že ho tak rozveselím. Téměř všichni naši indičtí kolegové jsou abstinenti a vegetariáni a mně připadá, že mají poněkud odlišný smysl pro humor. Často jsem si chtě nechtě vzpomněl na průpovídku z Knoflíkářů: "Nežereš maso, nechápeš vtip!". Například umění plácat nesmysly s vážnou tváří, jež jsme s českými kolegy často, rádi a úspěšně pěstovali, se nesetkávalo s pochopením ani u Indů ani u Židů. Nejspíš to bude žádným nebo nedostatečným zásobením mozku alkoholem.

Ještě bych se chtěl zmínit o jedné zkušenosti získané u snídaně. Obsluha v hotelové jídelně byla dost děsná. Jejím úkolem bylo roznášet kávu a vodu na čaj a po snídani stůl uklidit a připravit jej pro další hosty. Teď si představte, že si u snídaně po několik týdnů den co den sedáte ke stejnému stolu a den co den si dáváte k snídani čaj. Ráno přijdete do jídelny naberete si jídlo a usadíte se ke svému stolu. Po několika minutách se k vám dostaví číšník nebo servírka s kávou. Kávu obligátně odmítnete a po nějaké době je tu horká voda. Vody je dost pro všechny, ale sáčky s čajem jsou jen dva, zatímco my jsme u stolu čtyři. Teprve urgence donutí obsluhujícího donést čajové pytlíky pro všechny. A tak to v různých obměnách probíhá každý den. Zkoušeli jsme leccos. Například jsem hned při příchodu do jídelny vložil do svého šálku sáček s čajem, abych naznačil, co hodlám pít, a odebral jsem se nabrat si jídlo dle chuti a vymačkat si obligátní šťávu s citrusů. Po návratu ke stolu mí kolegové měli nalito, já nikoli. Až jsme začali personál podezírat, že spolu soutěží o to, kolik čajistů přesvědčí na kávovou víru. Každopádně jejich počínání muselo mít nějaký skrytý důvod, protože ani dokonalý idiot by si na jejich místě nepočínal neobratněji a méně racionálně.

Po vydatné snídani jsme vyrazili z Herzlie směr Jeruzalém.

Beze zbytku jsme zužitkovali nepříjemné zkušenosti z předchozích výletů, kdy jsme například po dlouhé cestě směr Jeruzalém skončili v Ashdodu ležícím úplně jiným směrem. Tehdy jsem jako navigátor selhal, protože jsem příliš spoléhal na řidičův vlastní úsudek a řidič naopak příliš spoléhal na mě, takže jsem minuli odbočku na Jeruzalém a dál už nebylo kde odbočit. Tentokrát se Jirka spolehl sám na sebe a za necelou hodinku jsme byli v Jeruzalémě. Posledně to trvalo přes tři hodiny, načež jsme se přes hodinu nemohli vymotat směrem na Mrtvé moře a zachránila nás až džípíeska.

 

 
smer jeruzalem

Bacha! Do Jeruzaléma, ne do Ashdodu!

 

 
kam ted

Babo, raď, kudy teď?
 

Transkripce do latinky je také zajímavá záležitost. Jméno přímořského letoviska, kde je náš hotel, jsem viděl napsané na mnoho způsobů – Herzelia, Herzliya, Herzliyya ... Původně jsem se domníval, že mohu jako referenční způsob transkripce brát údaje na dopravních značkách. Směrovky "Petah Tiqua" a o pár kilometrů dál "Petah Tikva" mě vyvedly z omylu. To se pak těžko gůglí, když nemáte jistotu, jak se to vlastně píše.

Dnes jsme celou cestu včetně jízdy po Jeruzalémě a zpáteční cesty zvládli naprosto bravurně bez sebemenší zajížďky. Chybami se prostě chytrá hlava učí (tím jsem chtěl napovědět, že jsme chytré hlavy).

 

 
typicky_jeruzalem

Typický Jeruzalém

 

 
hrbitov

Každý chce být pohřben v Jeruzalémě - čím výš, tím blíž k Bohu
 

V Jeruzalémě jsme zaparkovali u Damašské brány a vydali se na prohlídku starého města od zbytku Jeruzaléma odděleného zdmi hradeb. Na rozdíl od věřících poutníků, pro něž je návštěva Jeruzaléma zážitkem na celý zbytek života, to až tak moc neprožívám. Vnímám staré město spíše jako směsici různých kultur. Posledně, když sprchlo, se směsice kultur obratem přerodila ve směsici různých pachů a puchů. 

Procházíme postupně jednotlivými čtvrtěmi. Rozdíly mezi nimi jsou patrné na první pohled. Muslimská čtvrť je bezesporu nejbarvitější. V podstatě jde o jedno velké tržiště plné ovoce, zeleniny, šperků, roztodivných hábitů (letmý pohled na visačky prozrazuje jordánský či turecký původ), parfémů, píšťal, bubínků a podobných suvenýrů, masa a ryb (ty voní nejlépe – nevím, jak to bude vypadat v srpnu), koření, různých laskomin a bůhví čeho všeho.

 

 
svate mesto po muslimsku

Svaté město po muslimsku

 

 
nobl zbozi

Samé nóbl zboží

 

 
fialovy kvetak

To fialové je květák

 

 
klidek

I v tlačenici si lze vychutnat klídek

 

 
parfemy

Je libo nějakou vůni?

 

 
rybicky

Hmm... ty rybičky tak voní... a co teprv v létě!
 

Mému oku nejvíc lahodí pohled na různobarevné kopečky koření a můj mlsný jazyk nejvíc lákají typické přeslazené arabské cukrovinky. Naštěstí jsem několikrát zahlédl, jak prodejci s potravinami zacházejí, takže neriskuju a nechávám si zajít chuť. V muslimské čtvrti jsem si posledně pochutnal a dokonce beztrestně, ale to bylo v restauraci, kde jídlo bezprostředně po tepelné úpravě putovalo na stůl. Měl jsem zprvu mírné obavy, nakonec však ve mně zvítězil drobný škudlil, a tak jsem dal přednost výrazně lacinějšímu jídlu u Arabů před jídlem židovským. Kromě lakoty mě přesvědčila i má náklonnost k arabské kuchyni a skutečnost, že se tato přece jen trochu liší od kuchyně židovské, jíž jsem byl tou dobou již nabažen až přebažen.

 

 
koreni

Primalex, Remal nebo Balakryl? Kdepak. Koření!

 

 
barvicky

Ale ty barvičky ...

 

 
cukrovinky

Kdybych neviděl, jak se v tom ten holomek hrabal špinavýma rukama ...

 

 
cukrovinky2

... asi bych si taky dal.
 

Prodavači dnes nejsou ani příliš vlezlí. Buď je ještě příliš brzy, nebo na ně zapůsobila absence peněženky díky lehkému oblečení snadno patrná letmým pohledem na kapsy. Už mám nacvičené, že mi stačí pas, platební karta, jedna či dvě bankovky v dobře střežené zapnuté kapse a pár drobných. Svou roli může hrát i to, že jsem již celkem obstojně zvládl mimiku. Jakmile mě cokoli na tržišti zaujme, nasazuju lehce pohrdavý výraz a priori naznačující, že mě zajímá jen to, jak je možné takové hrůzy prodávat, případně co je to za výrobce, abych se mu pokud možno příště vyhnul. K tomu ještě nevěřícný pohled na cenovku a mám většinou klídek. Tady také pomáhá známé mlčeti zlato. Když nedáte prodavači šanci podle řeči odhadnout, odkud jste, můžete se tvářit uraženě při pokusech "Polska? Magyar? Deutsch? Russkij? ...". Proto zde s Jirkou hovoříme zřídka a trochu drmolíme. Když se náhodou podřekneme, často následuje "Ahoj! Jak se máš?" a pozvání do krámku. "Nemusíte nic kupovat, jen se podívejte. Tohle si vyzkušejte, toto je široko daleko nejlepší a nejlevnější. Za kolik to koupíte? Stojí to dvě stě, ale já slevím na sto padesát ...". Tady nás dostává naše přiměřená středoevropská zdvořilost trochu do úzkých. Posledně jsem však rád podlehl ataku prodavačů. Rozpršelo se, a tak jsem si ochotně nechal vnutit deštník za deset šekelů (asi padesát korun). Ani jsem nesmlouval. Napsal jsem sice "šekelů", ale toto slovo jsme v běžné mluvě prakticky nepoužívali. Asi ze stesku po domově jsme pro označení izraelské měny používali českofonní výraz šakal, případně šukal.

Příchodem do židovské čtvrti se atmosféra výrazně mění. Zatímco muslimská čtvrť je plná barev, vůní i smradů a kypí životem, židovská čtvrť oproti ní působí velmi klidným, čistým a spořádaným dojmem, jenž je dnes umocněn atmosférou šábesu. Cestou míjíme svátečně vystrojené Židy. Chtěl jsem napsat malé "ž", ale asi bych nebyl úplně přesný. Stupeň vnějšího přihlášení se k víře je rozmanitý a myslím, že se o šábesu často vyšňoří i úplný bezvěrec, protože je tak od dětství zvyklý. Z různých zákoutí k nám doléhá zvuk rituálních zpěvů.

 

 
svate mesto po zidovsku

Svaté město po židovsku

 

 
deti1

Děti si šábes užívají ...

 

 
deti2

... skotačí a dovádějí

 

 
tati_pockej

Tati, počkej! Kvádro mám už velké, ale nožičky ještě krátké
 

Jdeme naučenou cestou ke Zdi nářků známou rovněž jako Západní zeď. Procházíme bezpečnostní kontrolou. Stroj na kontrolu zvazadel je označen cedulkou sdělující, že tato technika je uzpůsobena, aby neporušovala pravidla šábesu. Do ohraničeného prostranství u Zdi nářků nevstupujeme. Jednak je tam dost husto a jednak bychom si tam připadali jako vetřelci ještě více než zde před hrazením.

Posledně jsme šli až ke zdi, ale to byl pátek a pršelo, takže jsme těch pár moknoucích věřících ani moc nerušili. Vyfasovali jsme u vstupu papírové čepičky, protože na posvátné místo se bez pokrývky hlavy nechodí. Přemýšlel jsem, kdo mohl mít čepičku na hlavě přede mnou, a o případných veškách, ale nakonec jsem drobné riziko kvůli nevšednímu zážitku podstoupil.

 

 
zed_narku_patek

Zeď nářků v pátek

 

 
zed_narku_patek_2

Zeď nářků v pátek odjinud

 

 
zed_narku

Haló, pánové, manželky jste nemuseli nechávat doma - v dámské části je ještě volno! (Zeď nářků v sobotu. Vlevo mužská, vpravo ženská část)

 

 
letkis

Letkis u Západní zdi

 

 
icik

Podívej, Icičku, za pár let tam budeš chodit s taťkou.

 

 
holky

Co vám mám holky povídat, je to paráda, když mužskej aspoň jednou týdně vytáhne paty z domu a dá pokoj.
 

Chvíli pozorujeme počínání věřících. Mě zaujala především skupinka mužů, kteří si s sebou přinesli rozkládací stolek, na němž rozevřeli jakousi poměrně vysokou skříňku. V každé její půlce je svisle upevněn válec a mezi válci se odvíjí potištěný pás – jakýsi tahák. Jeden z mužů soustředěně hledí na odvíjející se písmo a haleká posvátné texty. Všichni muži rituál doprovázejí kývavými pohyby celého těla dopředu a dozadu. Někdo s větší, někdo s menší intenzitou. To kývání sice působí poněkud směšně, ale už mi to tak nepřijde. V čekárně na Ruzyni před odletem do Tel Avivu jsem totiž zažil člověka, který se postavil u jednoho sloupu a začal se kývat podobně jako oni mužové, avšak s neuvěřitelnou intenzitou a obrovskou amplitudou, takže vzbuzoval obavy, že to neubrzdí a rozplácne se. Tito lidé byli proti němu slaboučkým odvarem. Tehdy na letišti jsem měl co dělat, a nebyl jsem sám, abych nevyprskl smíchy. Prostě mi to počínání přišlo v daný moment a na daném místě tak nějak nepatřičné. Takoví jsem prostě my, bezvěrci.

Celkem ne úplně všední zážitek mi přináší pohled na občas okolo procházející vojáky (i děvčata) v plné zbroji. Tomu říkám dokonalý příklad smíšeného pocitu. Mísí se ve mně pocit ohrožení vyvolaný pohledem na nabitou zbraň s určitým pocitem bezpečí pramenící z vědomí, že ta zbraň je předurčena, aby mě chránila, ne ohrožovala. Dumám, jak se vlastně má správně zacházet se zbraní o šábesu.

 

 
vojenska_slecna

Slečno, nebojíte se tu tak sama? Nezajdem na panáčka?

 

 
vojacek

Vojáčku, nemáš odznáček?
 

Když jsme posléze opustili náměstí u Zdi nářků a shlíželi na ně shora, zahlédl jsem na střeše provizorního přístřešku na staveništi v rohu náměstí dvě kočky líně a lhostejně se vyhřívající na slunci. Zalila mě vlna sympatií k jejich životnímu postoji. Budu jej sdílet, jakmile dorazíme k Mrtvému moři.

 

 
kocky

Šábes nešábes, hlavně, že sluníčko hřeje.
 

Kolega Jiří chtěl do svého fotoaparátu propašovat detaily slavnostních úborů věřících a vzbuzoval tím neskrývanou silnou nelibost kolemjdoucích. Nakonec díky dlouhému ohnisku objektivu sem tam něco ulovil.

 

 
sabes civilne

Někdo šábes pojímá takřka civilně ...

 

 
sabes ortodoxne

... a někdo ortodoxně

 

 
zirajici_mladenci

Co to tam mají chlapci zajímavého?

 

 
kde_je_svetlo

Kde je světlo, tam je víra. Židovská děvčata jsou většinou pohledná, ale málokdy to dávají na sobě znát.

 

 
uprk

Honem pryč. Ten mizera nás fotí
 

Vzpomněli jsme si, že jsme se cestou dohadovali o nadmořské výšce Jeruzaléma. Zapínáme džípíesku a čekáme, až se sesynchronizuje. Ač stojíme stále na jednom místě, údaj neustále osciluje plus minus pět metrů okolo 765 metrů. Pro orientaci to stačí.

Chvilku pozorujeme skupinku východoasijských turistů. Vyvolávají ve mně reminiscenci bolševických časů. Pod taktovkou průvodce si počínají ukázněně a dokonale synchronně. Asi mají stádní chování v genech.

 

 
asijsti_turiste

A nyní pohlédněte vpravo dolů ...
 

Ještě jsme se vrátili do muslimské čtvrti. Rádi bychom se už po několikáté pokusili dostat na Chrámovou horu a prohlédli si Skalní dóm označovaný rovněž jako Omarova mešita. Plán nám jako obvykle zhatili příslušníci palestinských milicí, kteří nám zdvořile vysvětlili, že v tuto dobu nevěřící do areálu Chrámové hory nesmějí. Jinak byli celkem přátelští. Ptali se, odkud jsme, a jeden z nich zavzpomínal na časy strávené v Praze. Tím potvrdil můj dojem, že nejmíň každý desátý Palestinský voják prožil nějaký čas v Česku, protože jsem u palestinských ozbrojenců obdobné vzpomínání zažil už poněkolikáté. A nejspíš to nebyl jen nějaký neotřelý druh zábavy, protože dotyčný zmiňoval některé reálie, o nichž se v průvodcích až tak moc nepíše. Třeba ulice na Proseku v nich, hádám, nejsou zmiňovány nikterak často.

 

 
skalni_dom

Skalní dóm

 

 
strazci_mesity

Strážci před vchodem do areálu mešity
 

Cestou zpět jsme chvilku přemítali, co bychom museli udělat, abychom prošli jejich vizuálním testem na věřící.

Při mém dalším pobytu v Izraeli jsem konečně zjistil, jak se na Chrámovou horu dostat a prohlédnout si Skalní dóm zblízka. U hlavních bezpečnostních turniketů před Zdí nářků stačí projít tím úplně napravo a dokonale odizolovanou cestou se dostanete do posvátných míst. Problém je, že průchod je otevřen jen v určitých hodinách (pokud se nemýlím, během naší návštěvy to bylo mezi 13. a 14. hodinou) a nejsem si jistý, ve kterých dnech. Já jej zažil v provozu ve čtvrtek. V pátek a v sobotu je nejspíš mimo provoz, neboť pátek je muslimský a sobota židovský sváteční den.

 

 
rodiste_panny_marie

Kousek od mešity narazíte na rodiště Panny Marie.
 

Chrámová hora byla poslední z jeruzalémských TOP TEN pamětihodností, jež jsme měli ten den v plánu navštívit, takže jsme se pomalu vydali k autu. Kus cesty jsme prošli mimo hradby starého města, přičemž jsme se nachomýtli demonstraci muslimů protestujících proti stavebním pracem v blízkosti jejich posvátných míst. Pár týdnů předtím protesty přerostly v násilnosti, ale tentokrát jsme měli štěstí a vše se omezilo jen na zanícená prohlášení jednotlivých mluvčích.

 

 
demonstranti

Říkám ti, Hasane, tohle jim nemůže projít!
 

Další branou jsme se ještě vrátili do starého města, ale arménskou a křesťansou čtvrt jsme prošli už jen tak letem světem.

 

 
svate_mesto_po_krestansku

Svaté město po křesťansku - je teprv sobota
 

Vyšli jsme Damašskou branou, posadili jsme se a ještě chvíli jsme lelkovali a pozorovali hemžení.

 

 
damasska brana

Typický ruch  před Damašskou branou

 

 
vojaci u damasske brany

Palestinští vojáci před Damašskou branou jsou v pohodě

 

 
prichozi-odchozi

Příchozí a odchozí

 

 
tady_orel

Tady orel, břízo, ozvi se!

 

 
lovec_zazitku

Lovec zážitků

 

 
duel

Ty mě, já tebe! Copak jsem nějaká pamětihodnost?

 

 
z_nakupu

Z nákupu

 

 
obdarujes_neobdarujes

Obdaruješ, neobdaruješ?

 

 
kamaradky

Kamarádky
 

Stanoviště u Damašské brány se ukázalo být strategicky výhodným, ačkoli jsme na něm skončili víceméně náhodou. Stačilo popojet pár desítek metrů a už jsme byli na cestě bezpečně vedoucí k Mrtvému moři. Před námi bylo přes 1100 metrů převýšení směrem dolů.

Při cestách Izraelem nás zaujalo, jak se všude mohutně staví. Stavební lobby mají zřejmě obrovský vliv. Silnice se budují s mimořádnou velkorysostí. Nač se vyhýbat nějakému kopci, když je snazší ho kus upicnout? Na první pohled jim nepřekážejí žádní ekologičtí aktivisté. Možná ve vyprahlé poušti není až tak moc co chránit. To je další skutečnost, která mě zaujala. Řada míst, jimiž jsme projížděli, byla naprosto vyprahlá a nehostinná. Je-li "hostinný" antonymum k "nehostinný", potom hostinnou krajinu jsme nacházeli v okolí velkých sídel. Díky velkorysému zavlažování se některá místa i bujně zelenala. Tedy aspoň v únoru. V létě to možná vypadá místy trochu jinak.

 

 
mestska_zelen

Města se zelenají ...

 

 
typicka_krajina

... zatímco okolní krajina nikoli
 

Během sešupu do mrtvomořské prolákliny míjíme provizorní příbytky kočovných pastevců, kteří na sotva patrné trávě nesměle vykukující z kamenité země pasou svůj dobytek, hlavně ovce. Občas jsem zahlédl také kozy a sem tam nějakého koně, osla či velblouda, jednou i traktor, ale ten se nepásl.

 

 
kocovni_pastevci

Kočovní pastevci
 

Označením sešup jsem malinko přeháněl. Prostě vytrvale mírně klesáme. Jakmile jsme se ocitli pod úrovní moře, míjíme na kopcích podél silnice vyznačené vrstevnice.

 

 
minus_150

... minus 150 m ...

 

 
minus_300

... minus 300 m ...
 

Blížíme se k izraelské vojenské kontrole. Sice nevím, proč zrvna na tomto místě, ale mají zde stabilní stanoviště. Z mapy jsem vyčetl, že toto území je pod společnou izraelsko-palestinskou správou. Možná přejíždíme hranici mezi územími spadajícími pod Jericho a Betlém. Poučeni z dřívějška lehce přibrzdíme a zdravíme beze slova pouze pokynutím hlavy, abychom nemuseli vytahovat pasy a sdělovat, odkud a kam jedeme. O nic nejde, ale nač se zbytečně zdržovat. Propustkou je nám auto s izraelskou značkou.

Dostáváme se na území ležící před dobou poměrně nedávnou na břehu moře. Jak díky zavlažování ubývá vody v Jordánu, jediném stálém přítoku, Mrtvé moře se postupně scvrkává. Pesimisté předpovídají, že v historicky krátké době vyschne dočista. Já to nevidím až tak absolutně černě. Pokud alespoň nějaká voda Jordánem přiteče ustálí se hladina v nějaké rovnováze mezi přítokem a odparem. Jde jen o to, aby se všechna voda nevypařila cestou. Opuštěné zbytky rekreačních objektů patrně před časem stály u moře, dnes jsou od břehu vzdálené možná i pár set metrů.

 

 
vrakoviste

Pouštní vrakoviště
 

Cedule podél silnice upozorňují na zákaz vstupu. Prý je to nebezpečné. Odkud přesně nebezpečí hrozí, jsem ale nevytušil. Krajina je tu obzvláště vyprahlá. Míjíme však také místa jakoby zázrakem se zelenající palmami. Rostou tu pěkně podle velikosti. Malé, větší, největší, malé, větší, největší ... Zajímalo by mě, v kolikaletých cyklech je takto pěstují. Vzrostlé palmy jsou prý výhodným obchodním artiklem.

 

 
siesta_mezi_palmami

Siesta v palmovém háji

 

 
ze_by_more_1

Že by ...

 

 
ze_by_more_2

... moře?
 

Konečně se přibližujeme břehu. Míjíme první koupaliště, kde je povolen přístup k moři. To naše oblíbené je o pár kilometrů dál. Prvním poznávacím znamením je pro nás směrovka doprava s nápisem Ahava. Je třeba provést povinný nákup věhlasné kosmetiky. Zastavujeme u přízemní budovy. Nejprve využíváme dobrodiní civilizovaného záchodu v přístěnku a vcházíme do haly, která slouží jako bistro a prodejna suvenýrů. Protější stěna je prosklená a za ní jsou vidět různé stroje. Ve všední dny se zde turisté patrně mohou kochat výrobním hemžením. Viz otřepané "Miluju práci, dokážu se na ni dívat celé hodiny". Z haly také vede vchod do firemní prodejny Ahavy, kde inzerují slevu 40 procent z ceníkových cen. Nákup kosmetiky na chvíli odkládáme. Já si kupuju obligátní nanuk a nechtě vynechávám obligátní kávu. Mé prvotní nesmyslné podezření, že za kávostroj mimo provoz může šábes rozptýlí prodavačka omluvou, že bohužel není voda. Vzpomínám na dětskou říkačku "Dobrá voda ze záchoda – kdo ji pije, dlouho žije", a jsem rád, že káva není, není-li vhodná voda.

Pojídaje nanuk prohlížím vystavené suvenýry. Na jednom tričku čtu nápisy Med Sea, Red Sea, Dead Sea. Teprve teď si uvědomuju, že Izrael je vlastně zemí tří moří. Středozemní moře mám pod okny hotelového pokoje. Bohužel je ještě trochu studené, jak se dá v únoru očekávat. Před týdnem jsem si v něm ošplouchal nohy, ale celého člověka bych do něj bez vážné příčiny neponořil. Rudé moře neznám. Výlet do Eilatu by teď ještě nestál za vynaložený čas, námahu a peníze. Mrtvé moře sice už znám, ale kdykoli si rád znovu dopřeju ten veskrze příjemný zážitek.

Poklidné přemítání přerušuje dav černochů valících se do budovy. Zmasírován médii vnucujícími názor, že slovo černoch je málem sprosté slovo, chci říci Afroameričané, ale při bližším zkoumání vidím, že jsou to úplně normální černoši. Jirka hádá, že jde o výpravu černošského kostela třeba někde z Bronxu. Mně vrtá hlavou téměř jednotný odstín černé. To nebudou Američani. Ale určitě jsou to nábožensky motivovaní poutníci, neboť to prozrazují odznaky, jimiž jsou všichni označkováni (další stádo) a na nichž detekuju slova pilgrim a holy. Dost nás šokuje počínání průvodce, který své svěřence dost nevybíravě směruje do prodejny Ahavy. Jedinci, kteří se rozhlížejí, že by si třeba prohlédli suvenýry nebo koupili nějaké občerstvení, jsou nekompromisně a nemilosrdně naháněni požadovaným směrem. Kdybych si zaplatil zájezd, to by si mohl někdo zkusit takhle mě hnusně navigovat. No, možná ti poutníci zájezd neplatili a tohle odporné zacházení berou jako nutnou daň. Každopádně máme po nákupech. Alespoň teď, protože máme už od bolševických dob odpor k frontám. Naštěstí mají otevřeno do večera, takže se tu můžeme stavit na zpáteční cestě.

Odjíždíme. Prozíravost našeho rozhodnutí dokládá právě přijíždějící autobus plný dalších poutníků. K našemu vyhlédnutému koupališti je to jen pár minut. Za padesát šakalů vstupného získáváme přístup k moři a poměrně slušný komfort v podobě čistého sociálního zařízení, sprch a křesílek či lehátek na plážičce. V ceně je ještě jedna příjemnost, která zdejší koupaliště odlišuje od ostatních a o níž se zmíním později. Kupujeme si pivo (tuším dánské; izraelské jsem ochutnal, ale neoblíbil si) a obsazujeme plastová křesílka ve strategické blízkosti jak vstupu do moře, tak kohoutku se sladkou vodou i bahniště. Cedule nedaleko nás hlásá 417 metrů pod úrovní moře. Výraz nadmořská výška mi připadá trochu nevhodný. Teplotu vzduchu odhaduju na nějakých 27 stupňů Celsia a teplota vody je natolik příjemná, že se do ní ihned nořím. Noření jde trochu ztuha, protože ponořením kterékoli části těla do hloubky způsobíte vynoření části jiné. Tady by Archimedes zaplesal. Kousek plážičky je ohrazen lanem. V ohraničeném prostoru se dostanete do vody celkem bez úhony. Kousek dál však čekají zvědavého průzkumníka různé záludnosti. Vysrážená sůl tvoří pod hladinou útesy s povrchem tvořeným tisíci ostrými solnými jehličkami. Stačí trocha neopatrnosti a způsobíte si řeznou ranku jako nic. Mám pocit, že v té příšerně slané vodě nemohou přežít žádné choroboplodné zárodky, takže to neřeším. Zpočátku to pálí jako čert, ale hojí se to poměrně rychle. Trochu jsem si zaplaval a pak jsem se mezi útesy propletl až skoro ke břehu, načež jsem narazil na neproniknutelnou hradbu útesů a musel jsem se vymotat zpátky do hloubky, abych neriskoval nepříjemné zranění. V trochu větší hloubce nedoporučuju zkoušet se postavit. Hustá voda má tendenci všechno z hloubky tlačit k hladině, takže vám snadno podrazí nohy. Mokrá hlava nevadí do chvíle, než se vám dostane voda do očí. Instinktivní promnutí oka slanou rukou vám pak nezapomenutelný zážitek umocní. Chuť vody je vskutku odporná. Ne, že bych ji záměrně pil, dokonce jsem se ani nesnažil ochutnávat, ale stačí si lehce přejet rty jazykem a dojem o chuti vody máte dostatečný.

Průzkumné výpravy za solnými krystaly střídá lenošení na hladině. Člověk zažívá doslova povznášející pocit. To mám na Mrtvém moři nejraději. Voda je tak báječně teplá, že ani po delším pobytu ve vodě netrpím chladem. Po povalování se na hladině přichází na řadu bahnění. Při koupání na dně místy na bahno narazíte, ale já si jdu dopřát bahenní koupel. Kousek od břehu je jáma plná teplé mazlavé břečky, v níž se spokojeně povalují lidé všeho věku. Nohy se mi boří do dna jámy. V jednom místě se mi noha do bahna zabořila tak ochotně, že ji k pobavení bahenních povalečů následovalo s hlasitým plesknutím celé tělo. Aspoň svou infantilní touhu ráchat se v bahýnku mám na co svést. Většina lidí si na tělo pečlivě natírá tenkou vrstvu černého nebo černošedého bahna, já teď tenkou vrstvu tvořím seškrábnutím někde až několikacentimetrové přebytečné vrstvy. Chvíli nechám bahenní masku působit, a když mám pocit, že jsem pod ní dostatečně omládl a zkrásněl, smývám bahno nahrubo pod tekoucí vodou a jdu si zaplavat. Nakonec je to nejrozumnější způsob, jak dostat bahno zpod plavek, kam se mi ho hojně nahrnulo při pádu v bahništi. Rozhoduju se, že zbytky bahna z hlavy smyju v teplé slané vodě a chladivou sprchou spláchnu až zbylou sůl. To vyžaduje trochu přípravy. Najdu místo dostatečně hluboké, abych se do něj mohl dostatečně ponořit, a zároveň dostatečně mělké, abych se poté mohl i poslepu bezpečně postavit. Potom si vytyčím azimut pro bezpečnou cestu k mému křesílku a šup hlavu pod vodu. Dle přítele Archimeda hlavu pod vodou kompenzují jiné části těla střídavě se vynořující nad hladinu. Případní pozorovatelé se zřejmě dobře baví. Pilně vydrbávám z hlavy, z uší a všech záhybů zbytky bahna. Teď následuje nejnáročnější fáze. Postavím se a na psí způsob oklepávám vodu z hlavy. Zároveň oklepávám ruce a suším je máváním. To vše samozřejmě poslepu. Suchýma rukama stírám zbylé kapky vody z řas a pomaličku pootevírám jedno oko. Slané vlhko okamžitě vniká do oka a pálí. Počítal jsem s tím, statečně odolávám, oko znovu přivírám a čekám, až slzy vyplaví sůl. Za chvilku mohu oko pootevřít tak, že vidím na cestu. Druhé raději nechávám zavřené. Uvědomuju si, že jsem neprozřetelně otevřel pravé oko, na němž mám víc než o jednu dioptrii víc než na levém, takže břeh vidím jen jako směsici šmouh různých odstínů. Předem vytyčený azimut mi naštěstí pomáhá dojít ke břehu bez bloudění mezi ostrými solnými skalkami.

Pod kohoutkem osvobodím oči od soli, usedám do křesílka a čtu si rozečtenou knihu.

 

 
minus_404

K moři je to ještě pár metrů dolů

 

 
hroch

Brouk Pytlík odhodil tykadla a proměnil se v hrocha

 

 
slane_jehlicky

Tady se člověk pořeže jedna dvě

 

 
stopy_slanych

Stopy slavných nebo slaných?

 

 
bahniste

Bahniště

 

 
aspon_nozicky

Aspoň nožičky si ušmudlat ...

 

 
bahnaci1

Černochem v několika tazích

 

 
bahnaci2

Pro černošky mám slabost

 

 
zpatky_dobela

A teď pěkně zpátky doběla

 

 
opet_bila

A už jsem zase pěkně bílá
 

Najednou břeh začnou zaplavovat tmavé postavy. Poutníci! Ano, jsou to ti z Ahavy – někteří jsou tak výrazní, že jsem si je zapamatoval. Pomalu si představuju, jak se pláž promění, až dorazí další autobusy. Poutníci jsou očividně upřímně nadšení z nevšedního zážitku. Se zájmem je pozoruju. I když se natřou tím bahnem, které považuju za černé, zesvětlají. Hustota lidí pomalu stoupá. Na jednoho z nich zkouším angličtinu: Where are you from?. Reaguje zmateným úsměvem. Vybírám dalšího pokusného člověka a jsem úspěšný: "Nydžírja." Aha, Nigérie! Proto ten jednotný odstín pleti. Takže žádní Afroameričané, nýbrž Afroafričané. Chvíli přemýšlím o Evroafričanech a Evroevropanech. Pěkná blbost. Asi nezáleží tolik na tom, jaké slovo použiju, jako spíš na tom, jak je vyslovím, a hlavně, jak je míním. Myslím, že říkám černoch nebo třeba Cikán s náležitou úctou, tak pryč s falešným pokrytectvím.

Zřejmě dorazily i další autobusy. Na pláži je najednou nedostatek křesílek, lehátek a místa vůbec. Z paměti se mi vynořuje údaj něco přes 90 milionů. Tuším, že tolik obyvatel měla Nigérie před nějakým časem. Kolik jich má dnes? Později jsem vygůglil, že víc než o polovinu víc. To už jsem tak dlouho pryč ze školy? Pak se není co divit, že našim poutníkům není příliš hustý výskyt lidí proti srsti. Když má pomyslná hranice půl metru okolo mě je narušena hned na několika místech, začíná se mi to hemžení zajídat. Zblízka je totiž u některých poutníků patrné, že již putují dlouho. Nesnáším příliš, když sám sobě páchnu potem, ale k sobě jsem shovívavý, protože jinak se mám celkem rád. V případě poutníků však můj takřka neutrální, zprvu spíše mírně vstřícný vztah prochází metamorfózou. Že by také takhle mohl zrodit rasismus? Nejspíš ne, ale jako výzva k akci to zabírá.

 

 
poutnici

Poutníci, moře poutníků :-)
 

Med Sea, Red Sea, Dead Sea ... tak teď tu máme Black Sea. K Černému moři se ale přece jezdí do Bulharska! Po stručné konzultaci s Jirkou zkracujeme poněkud tuto část dnešního programu. Máme totiž v záloze ještě jedno potěšeníčko. Už jsem naznačil, že tohle koupaliště se od jiných trochu liší. Je tu totiž bazének napájený vodou ze sirného pramene vyvěrajícího v nedalekých kopcích. Připadá mi, že voda je obdobně slaná a hustá, jako v Mrtvém moři. Pramen prý má 43 stupňů Celsia a cestou je zchlazen na 39 stupňů. Posledně na začátku února to bylo obzvlášť příjemné, zejména když s blížícím se večerem přestal být vzduch vlídně teplý. Dnes na bazénku oceňujeme hlavně to, že jej neobjevili naši poutníci.

 

 
sirny_bazenek

Sirný bazének
 

K naší radosti zaslechneme srozumitelnou řeč. Jacísi Slováci (patrně rovněž na služební cestě jako my) hodnotí vybrané představitelky něžného pohlaví v bazénku a jeho okolí. Potom sklouzne řeč na práci, politiku a bůhví co ještě. Jejich mluva je místy dost jadrná. Do jejich hovoru se nezapojujeme, abychom je zbytečně neuváděli do rozpaků. Stačí, že slyšíme známou řeč. Po pár týdnech v Izraeli je to osvěžující.

Na informační tabuli je upozornění, že maximální doba pobytu v horké vodě je 15 minut. To aby nás neklepla pepka. Prohřívání údů sice o dost protáhneme nad uvedený rámec, ale po čase sami na sobě začínáme pociťovat, že na tom omezení opravdu něco je. Usedáme do křesílek v altánu, který bazének obklopuje. Na tuto chvíli jsme připraveni již z Prahy. Na letišti v Duty Free Shopu jsme si koupili kubánské doutníčky a už dlouho se těšíme, jak si zakouříme. Normálně nekouřím, ale tohle pokouřeníčko si užívám. Pokuřujeme, chvíli si čteme, chvíli tlacháme, hodnotíme přítomné dámy ... Asi jsme na služební cestě déle než zmínění Slováci, protože mi připadá, že naše měřítka jsou vůči dámám o poznání laskavější. Po drahné době mi zbývá ještě téměř čtvrtka doutníku. Kouření doutníku je běh na dlouhou trať. Tuhle trať už ale nedoběhnu. Mozek mám lehce zastřený asi jako po dvou pivech. To mi stačí a zbytek doutníku nadobro odkládám do popelníku.

Ještě jedna prohřívací seance v bazénku a chystáme se na cestu zpátky. Na parkovišti Jirka fotografuje bleskový západ Slunce nad nedalekou vysokou horou. Nádherný přírodní kýč. Usedáme do auta a vyrážíme na zpáteční cestu. Cestou se nezapomeneme stavit v prodejně mrtvomořské kosmetiky, kde konečně absolvujeme povinný nákup. Teď již pohodlně, bez tlačenice.

Pomalu stoupáme z hloubek podmořských do výšek nadmořských. Slunce, jehož úprk za horu jsme před chvílí sledovali, se opět vynořilo a cestou do Jeruzaléma jsme zažili ještě několik jeho západů.

 

 
slunicko_popojdi_malicko

Sluníčko, sluníčko ...

 

 
slunicko_poposlo

... popojdi maličko
 

Cestou přes Jeruzalém ještě pár posledních záběrů než Slunce opět zapadne, pro dnešek již nadobro ...

 

 
pokrok1

Pokrok nezastavíš ...

 

 
pokrok2

... ale není to škoda?

 

 
majak_viry

Jeruzalémský maják víry
 

Zbytek cesty do Herzlie pak proběhl neobvykle hladce. Na rty se mi drala slova klasika: Bylo to takové uvolněné, poetické odpoledne. Celý den byl uvolněný a poetický. Díky za takové dny!

 

Autor: Pavel Fiala | pátek 26.10.2012 12:22 | karma článku: 18.05 | přečteno: 1863x

Další články blogera

Pavel Fiala

Antibabiš. What else?

Andrej Babiš neustále útočí na opozici, že nemá jiný program než „antibabiš“. Rád bych řekl, že se v tom šeredně mýlí, ale on se mýlí málokdy. Jen to, co tvrdívá, nebývá vždy pravda.

18.7.2021 v 8:20 | Karma článku: 10.66 | Přečteno: 323 | Diskuse

Pavel Fiala

Rukověť nerozhodného voliče

Ve svém předchozím příspěvku jsem vysvětlil, kdo a proč se nevědomky stává mým potenciálním nepřítelem. Dnes těm, co nevědí, poradím, jak se jím nestat.

22.6.2021 v 12:44 | Karma článku: 34.27 | Přečteno: 4576 | Diskuse

Pavel Fiala

Rukověť nehloupého voliče

Každý, kdo se bezdůvodně vzdá svého volebního práva v nadcházejících volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky se stává potenciálním nepřítelem naší rodiny, našich potomků a nejspíš i Vaší rodiny a Vašich potomků.

9.6.2021 v 16:04 | Karma článku: 14.88 | Přečteno: 561 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Miroslav Slouka

S mým autistickým synem vám představíme město Zábřeh

Zajímají vás informace o různých místech, jako jsou historická jádra měst, zajímavosti a kuriozity v Česku, případně krásné scenérie... Tentokrát se s námi podívejte do Zábřehu.

30.11.2023 v 8:51 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 22 | Diskuse

Aleš Gill

Autem po Íránu - 3. díl - Půjčení a provoz auta

Autem po Íránu bez auta by to jaksi nešlo. Jasně, asi můžete jezdit z místa na místo taxíkem, nebo si pronajmout auto s řidičem. To nás ale nebaví. My chceme svobodu, půjčit si auto, jezdit na benzínky, parkovat. A hlavně řídit.

30.11.2023 v 8:04 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 39 | Diskuse

Veronika Hamernikova

Nezapomenutelná cesta - den devatenáctý

Vracíme se do Porta ke starobylé katedrále, na místo, ze kterého jsme vyšli. Setkáváme se s poutníky, kteří právě odcházejí a přejeme jim šťastnou cestu. My se už vracíme domů. Jaké to bude, až zase otevřeme dveře svého bytu?

29.11.2023 v 23:07 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 67 | Diskuse

Veronika Hamernikova

Nezapomenutelná cesta - den osmnáctý

Poutník prý má ráno přivítat nový den na mysu Finisterra a uvědomit si, že od nynějška je již jiným člověkem. A pak je čas otočit se zády k oceánu a vrátit se do své domoviny a do svého každodenního všedního života.

29.11.2023 v 22:03 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 58 | Diskuse

Veronika Hamernikova

Nezapomenutelná cesta - den sedmnáctý

Blížíme se konci našeho putování. Mys Finisterre je už skoro na dosah. Dříve prý poutníci v cíli cesty pálili své šaty, aby ukázali, že se proměnili v nového člověka. A dnes večer budeme u majáku při západu slunce stát i my.

29.11.2023 v 20:59 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 65 | Diskuse
Počet článků 17 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1172
Jsem takový Brouk Pytlík, co všude byl, všechno zná a do všeho mluví. Jsem autorem návrhu pravicové sociálně ohleduplné Velké Pytlíkovy reformy a návrhu dobře ufinancovatelné Pytlíkovy verze důchodové reformy. Jsem prostě návrhář.Mimo to se s potěšením věnuji jazykovým hrátkám.

Českého slavíka vyhrála Ewa Farna. Do Síně slávy vstoupil Václav Neckář

V pražském Foru Karlín se rozhodlo o letošních držitelích Českých slavíků. Mezi zpěvačkami vyhrála Ewa Farna, která si...

Jana Bendiga na Slavících posypali moukou a počastovali rasistickou nadávkou

Předávání hudebních cen Český slavík se neobešlo bez skandálu. Na červeném koberci to zpěvák Jan Bendig (29) schytal...

Jeho uhánění mě obtěžovalo. Byla jsem vdaná, říká manželka Tomáše Savky

Někdejší účastník první řady SuperStar a bývalá vynikající sólistka baletu plzeňského Národního divadla jsou manželi už...

Ulož.to končí se sdílením souborů. Kvůli evropské legislativě, vysvětluje

Internetové úložiště Ulož.to Disk od prosince nebude umožňovat stahování souborů, které si na něj uživatelé sami...

Nejsem nácek. Šlo o něco jiného, říká muž, který útočil na Bendiga

Zpěvák Jan Bendig (29) byl v sobotu před předáváním cen Český slavík posypán na červeném koberci moukou. Druhý den...